logo

Kmen: Všichni chceme někam patřit

Body: 1, Hodnocení: 81 %

03.01.2021

 Kmen: Všichni chceme někam patřit

Sebastian Junger


Úvod

Tato kniha se zabývá kmenem jako formou společenství, která se v dnešní době již málo vidí. Co je to vlastně kmen? Dalo by se velmi zjednodušeně říci, že se jedná o lidi, u nichž máte pocit, že se s nimi musíte rozdělit o poslední sousto, které máte k dispozici. Kmen podporuje loajalitu, odvahu a považuje své zachování za téměř posvátný úkol.  


O knize

Nejstarší a nejzákladnější definice komunity (tedy kmene) zní: skupina lidí, kteří si navzájem pomáhají zajistit potravu a společně se brání před nepřítelem. Tak tomu bylo kdysi. Při čtení knihy by nás mohlo napadnout, jak v dnešní moderní době může fungovat tak nazývaný „kmen“. Jako příklad je v knize dán návrat vojáků z války.


„Procitnu bez přátel, v hořkém bezpečí.“ Tento citát z knihy vyjadřuje ochromující pocit odcizení, který vojáci zažívali po návratu domů. Zdá se, že celý problém toho nemá tolik společného s traumaty z bojiště, ale spíše se začleněním do společnosti po válce. Vojáci ve válce zažijí hrůzy, ale zažijí tam také to, co dnes už málo kdy zažíváme, a to je pocit sounáležitosti, užitečnosti, rovnosti v dané vojenské jednotce, kde byla i nepřítomnost soutěžení a bariér a všech falešných pravidel. Když se po tomto pocitu vrátí zpět domů do „moderní“ společnosti, pociťují obrovské odcizení a kontrast těchto dvou světů je šok, který jim často přivodí post-traumatickou stresovou poruchu.


Kniha se zabývá problémem začlenění vojáků zpět do společnosti. S pocitem, že veteránům pomáháme, ještě mnohdy zhoršujeme jejich stav. Je zde ukázáno, jak symbolické akty jako oslavy veteránů, děkování za službu vlasti, přednostní nastupování do letadel, drobné slevy v obchodech atd. pouze prohlubují propast mezi vojáky a civilisty a upozorňují na skutečnost, že někteří lidé své zemi slouží, zatímco valná většina ne.


Je známo, že kmeny byly s utrpením bojovníků mnohem více spojené a protože byly mnohdy vystaveny přímému prožitku boje a boj byl součástí života komunity, muži bojovníci neprožívali zdaleka taková válečná traumata. Válečnému traumatu je vlastně vystavena celá komunita, jedná se tedy o kolektivní zkušenost, kterou je po té snazší zpracovat.


Kniha hovoří o lidu, který se jmenuje !Kung a žije na poušti Kalahari. Poklidné tempo života tohoto lidu zpochybňuje stále přetrvávající představy, že díky vymoženostem moderní společnosti mají lidé přebytek volného času. Je tomu právě naopak: náš život je zoufalý koloběh práce, finančních závazků a další práce. !Kungové sice mají mnohem méně majetku než lidé na západě, ale mají zase nad vlastními životy mnohem větší kontrolu.


Kniha zkoumá, proč je v moderní společnosti podobný postoj tak vzácný a cenný a proč nás jeho absence všechny silně ovlivňuje. Je o tom, co se můžeme naučit od kmenových společenství o loajalitě, o příslušnosti k nějaké skupině a o věčném lidském hledání smyslu naší existence.


Zajímavé myšlenky z knihy

Proč rozsáhlé katastrofy vytvářejí podmínky, jež prospívají duševnímu zdraví? Katastrofy přimějí lidi vrátit se ke starší a přirozenější formě vzájemných vztahů, pocitu sounáležitosti a bratrství. 


Soudržná skupina má mnohem vyšší šanci přežít než skupina fragmentovaná.


Znovu se učíme staré pravdy o tom, že štěstí, nesobeckost a prostý život spolu souvisí.


„Stále zůstává nezodpovězenou otázkou, zda… civilizace přispěla k obecnému štěstí člověka, nebo ho naopak poškodila.“ (Thomas Paine 1795)


Společenství, jež byla zasažena přírodní nebo lidmi vyvolanou katastrofou, skoro nikdy neupadnou do chaosu a zmatku. Většinou v nich zavládne větší spravedlnost, větší rovnost a férovější chování k jednotlivcům.


Lidem vadí, když mají pocit, že je nikdo nepotřebuje. Dnešní moderní společnost přivedla umění, jak si připadat nepotřebný, k naprosté dokonalosti.


Pokud chcete, aby společnost fungovala, nesnažte se zdůrazňovat to, v čem se její příslušníci liší, upozorněte raději na to, co mají společného, na jejich lidství.


Dále mě zaujala myšlenka, že moderní společnost a kmen stojí jako dvě odlišné jednotky. Někdy se stávalo, že lidé byli zajati kmenem a jako zajatci s nimi po nějakou dobu žili. Po té, co byli „vysvobozeni“, se opakovaně stalo, že se lidé do kmenu vraceli žít. Cítili společnou sounáležitost, kterou dnes ve světě cítíme jen v kritických situacích. Naopak lidé z kmenu nepřecházejí do naší „moderní“ společnosti, i když vědí o výhodách, které poskytuje (medicína, věda, technologie).


Závěr

Po přečtení knihy si ještě více uvědomuji, jak je důležitá ochota něco důležitého obětovat pro komunitu, ať už je to v širší rodině, zaměstnání, ve svém městě, zemi anebo např. ve studijním kruhu. Naše společnost je více zaměřená na individualitu a osobní svobodu jedince, která je samozřejmě důležitá, ale nemá smysl, pokud není v souladu se společenstvím, ve kterém se jedinec vyskytuje.


Kniha: Kmen: Všichni chceme někam patřit , Autor: Sebastian Junger



Hodnocení (81 %%):

Nový komentář:







Komentáře (1):



Jana Švecová - 18.01.2021 - 19:06


Téma komunity je v Tiimi velmi důležité. Je skvělé, že jsi toto téma otevřela. Jak můžeš znalosti z knihy aplikovat přímo v prostředí Tiimi (příp. v týmu) kde o vytvoření komunity usilujeme?

Další eseje:

Kategorie: Učení

Body: 0

14.06.2021

Kategorie: Duchovní růst

Body: 0

14.06.2021

Kategorie: Učení

Body: 0