Čtení této knihy jsem se z počátku bála. Mluví se o ní jako o složitější četbě. Díky požadavkům ke zkouškám jsem se k jejímu čtení dokopala a hned po prvních několika stránkách jsem byla nadšená.
Točí se totiž kolem tématu, které je pro mě velkým trnem v patě – to, jak dnešní společnost vnímá princip učení.
Učení dnes už vůbec není tím, čím je ve svém původním slova smyslu.
Z celé knihy mnou nejvíce rezonovala tato myšlenka:
Učení v dnešním slova smyslu je jen příjem informací, a ne osvojování si čehokoli. Je to stejné jako říct: „Právě jsem dočetl knihu o tom, jak jezdit na kole, a skvěle jsem se to z toho naučil!“
Celá kniha se zabývá tím, jak organizace dosáhne růstu učením. Její čtení opravdu bylo chvílemi náročnější, předala mi však obrovské množství skvělých myšlenek, které chci aplikovat ve svém životě.
To vše shrnuje do 5 základních disciplín, které se zde pokusím stručně shrnout.
K disciplínám se přistupuje jako ke kreativním pojmům – stejně jako umění, i v těchto disciplínách se člověk zdokonaluje neustálou praxí.
Vztah zaměstnanec-zaměstnavatel připodobňuje ke vztahu žák-učitel. Je tak zřejmé, že je nám systém vrývám už od dětství.
Došel k 8 základním prvkům:
Řízení podle měřítek – zaměření na krátkodobé ukazatele, podhodnocování nehmotných faktorů.
„můžeme změnit jen 3 % toho, co je skutečně důležité“
Kultury jsou zaměřené na dodržování povinnosti – uspokojování šéfa, řízení pomocí strachu.
Řízení výsledků – vedení vytyčuje cíle, lidé jsou zavázáni odpovědnosti za splnění cílů vůči vedení.
Správné a špatné odpovědi – důraz na technické problémy, zlehčování divergentních (systém.) problémů.
Uniformita – rozmanitost je problém, konflikty se potlačují na povrchní shodu.
Předvídatelnost a kontrolovatelnost – řídit znamená kontrolovat, „nejsvatější trojicí managementu je plánování, organizování a kontrolování.
Nepřiměřená soutěživost a nedůvěra – soutěživost je vyžadovaná, bez ní nejsou inovace.
Ztráta celku – fragmentace, místní inovace se dále nerozšiřují na celek.
DISCIPLÍNY:
Osobní mistrovství
Jde o snahu a odhodlání dosáhnout nevyšší úrovně vlastních dovedností – taková vlastní cesta za nejlepším já.
Vyplývá z toho, že organizace pro svůj posun potřebuje posuny svých členů (je i silná tak, jak je silný její nejslabší článek – pokud jeden člen neusiluje dosažení svého osobního mistrovství, brzdí tak tým)
Většina společností své lidi nevede k tomuto úsilí, a ti tak věnují jen minimum své energie práci a své organizaci, a soustředí se na věci, které jim dávají větší potěšení i smysl – výlety, rodina. Věnování se práci pro ně nemá smysl a pocit přínosu.
Spousty lidí na otázku: "Čeho chcete v životě dosáhnout?" odpoví stylem, že mluví o tom, čeho se chtějí zbavit, ne co chtějí získat. (Zbavit se bolesti zad, odstěhovat se od tchýně).
Ten, kdo dosáhl osobního mistrovství na vyšších úrovních, vnímá současnou skutečnost jako pomocníka, od kterého se odpíchne, než jako nepřítele.
Má jasnou vizi, která je pro něj hoří. Chce jí dosáhnout a dělají pro to maximum. Nebere to jen jako dobrý nápad, který mu leží v šuplíku.
Vnímá síly změny a snaží se s nimi pracovat, a ne jim vzdorovat.
Má pocit sounáležitosti s ostatními i s životem samým.
Přesto však neobětuje nic ze své jedinečnosti.
Nikdy není u cíle – stále jde dál. Stále je co zlepšovat.
Uvědomuje si svou neznalost, své limity, ale přitom má pevnou sebedůvěru.
Mentální modely
Mentální model je náš obraz světa, jak přemýšlíme, jak ho vnímáme., jak pak jednáme.
Připodobnění k Platonově jeskyni je více než přesné.
Problém nastává tehdy, kdy si své MM neuvědomujeme a fungují na podvědomé bázi. Svět kolem nás se ale mění, a pokud si nebudeme svých MM vědomi, nebudeme schopni je přezkoumávat, vnímat struktury, a tudíž je ani nebudeme schopni měnit a přizpůsobovat situaci a době.
To vede ke kontraproduktivitě a zaseknutí se v něčem, co sice kdysi fungovalo, ale dnes už tomu tak není.
K odkrývání našich MM je potřebné neustálé sebe dotazování se - proč takhle přemýšlím? Proč takhle jednám?
V rámci MM dává kniha i několik "tips&tricks" do komunikace - řekla bych to tak, že ukazuje způsoby, jak někoho přimět k přemýšlení nad naším názorem v momentě, kdy dojde ke konfliktu.
Levý sloupec:
Další prvek v komunikaci - zamysleme se, zda jsme nepřispěli konfliktu tím, že jsme nevyslovili to, co jsme si mysleli.
Levý sloupec spočívá v tomto: Zkuste si rekapitulovat konverzaci. Co jste řekli, napište doprava. Co jste si mysleli, napište doleva. Kdybyste řekli to, co jste si mysleli (tedy levý sloupec), ubírala by se konverzace stejným směrem?
Další myšlenku této kapitoly bych shrnula jednoduše: PŘEMÝŠLEJ NAD TÍM, CO DĚLÁŠ. A to už během toho, co to děláš. Nejen potom.
Společná vize
Pokud sdílím se svou firmou vizi, podávám výkony ne proto, že musím, ale protože chci.
Nemá smysl jí někomu cpát.
Vychází z ní tvůrčí napětí, které náš žene kupředu - rozdíl mezi naší vizí a aktuální situací, ve které jsme. (Osobní například: má aktuální zahrádkářská vize (haha) je vypěstovat 3 druhy chilli papriček. Zatím mám týden zasazená semínka, která pomalu vystrkují klíčky. Toto tvůrčí napětí mě neustále nutí chodit k oknu, zalévat je a pozorovat, jak se jim daří. Během toho neustále myslím na svou vizi, na ty 3 rostlinky v bílých květináčích, které ještě nemám, na poličce, kterou také ještě nemám :D )
Vize nám pomáhá nesejít z cesty. Bez vize by mi semínka uschla.
Týmové učení
Mluví o dialogu – volný tok myšlenek mezi lidmi. Diskuze je přestřelka, každý přichází se svým názorem, který obhajuje.
Dialog je vhodný pro obsáhlejší témata, na která máme dostatek času - pak se můžeme pomocí dialogu pokusit o rozpuštění problému.
Dialog je kreativní proces, ke kterému je zapotřebí bezpečné prostředí. To je potřebné obecně k fungování týmu a dobré ekologii myšlenek.
Diskuzi volíme tehdy, kdy nás tlačí čas. Diskuze z pravidla nepřináší nové řešení, ale vybere se to nejlepší z již existujících. V takovém případě však hrozí, že s výsledkem nebudou všichni ztotožněni. Zde je také potřeba dbát na potřebu být vyslyšen u ostatních, ale také u sebe.
Může se stát, že tým složený ze spousty inteligentních schopných lidí bude úplně k ničemu, ale i to, že tým mamlasů bude mnohonásobně produktivnější a výkonnější, než jednotliví členové. Buďto společně rostou, nebo vadnou. //Ale ne jako lilium :--)) //
Tým je základní učící jednotkou, ne jedinec. Pokud se neumí učit tým, nebude to umět ani celá organizace.
Když budu napodobovat prvky nějaké firmy, nikdy nebudu tak supr jako ta, když nebudu vnímat, jak ty prvky fungují dohromady a tím tvoří tu přidanou hodnotu – stejně jako když bych kopírovala nějakou osobu.
Zase jde o vnímání celku a propojeností.
Systémové myšlení
Systémové myšlení je tou pátou disciplínou. Ta spočívá v tom, že spojuje všechny ostatní. Dává jim smysl, protože z nich tvoří celek.
Příklad na koloběhu vody – chápeme jeho celek, ale kdybychom koukali jen na jednotlivé části, nedá to smysl. To samé na příkladu se slepci a slonem - jeden pozná nohu, druhý chobot, třetí zadek. Dohromady ale netuší, co to vlastně je. A pokud i my budeme slepí a nebudeme vnímat celky, bude nám vše dávat stejný smysl, jako zadek slona. A to platí jak u firem, tak i ve všech aspektech osobního a karierního života.
Hodně se vymezuje vůči empirismu a učení na základě vlastní zkušenosti. Pokud bychom se neponaučili z učení ostatních, nebyli bychom schopni dlouhodobé předpovědi důsledků našich činů. Je tedy potřeba dívat se kolem sebe a učit se i od ostatních (některé věci je ale stejně lepší zažít na vlastní kůži!).
