Umění přemýšlet pospolu
Několik generací zpátky lidé věřili, že s postupujícím věkem byl osobnostní rozvoj pevně spjat se schopností komunikace. Tehdy čas plynul pomaleji. Lidé si po práci sedli a povídali si, vyprávěli si příběhy. Byla to doba, ve které se život a vztahy točily kolem smysluplných a jednoduchým mostů mezi lidmi.
Sezení v kruhu je od nepaměti univerzální praktikou napříč civilizacemi. Vyjadřuje rovnost mezi účastníky. Příležitost být vyslyšen a příležitost naslouchat ostatním. Příležitost přemýšlet pospolu.
Ale v současnosti je tento přístup často opomíjen. Jsme zaměřeni na výsledky. Chceme postupovat dynamicky a nemáme čas na sáhodlouhé rozmluvy. Nejlepší řešení je pro nás to, u kterého se výsledky dostaví nejrychleji. Díky tomuhle přístupu léčíme spíš symptomy, než hlavní příčiny našich problémů. Tento přístup je v nás zakořeněn velice hluboko, ale pravdou zůstává, že princip dialogu si všichni v srdci neseme. Jakoby jeho filozofie byla součástí nás samých. Stačí jen otevřít mysl a naslouchat. Přináší nám pocit spojení a hlubokého souznění - přesně to, po čem prahneme.
Výsledkem dnešní doby jsou slovní přestřelky. Verbální souboje, ve kterých oponenti opakují svoje postoje s narůstající agresí. Vídáme to i u světových vůdců a náhle máme pocit, že takhle to prostě má být. Pomyslíme si, že náš svět je až příliš polarizovaný, příliš segregovaný a jako jednotlivci ho nezměníme. Ano, tento problém může být vyřešen nejspíš jedině tehdy, když se nám podaří změnit kulturu lidskosti v celkovém rozsahu, čehož můžeme dosáhnout tehdy, když každý začne sám u sebe.
Ze všeho nejdříve je důležité si uvědomit, že nelze rozdělovat “to, kdo jsme za lidi” a “to, co děláme jako praktičtí profesionálové”. Jednoduše řečeno, existuje například velká spousta učitelů, ale jejich úspěch se do jisté míry odráží od jejich integrity. Způsob, jakým přemýšlí ovlivňuje jejich vyjadřování a jejich vyjadřování určuje míru jejich efektivity při práci.
Proto je důležité učit se o dialogu. Znamená to navrácení ke kořenům, ke způsobům jakým chápeme své já a také jak na sebe nahlížíme navzájem. Motorem dialogu je sdílená touha po poznání. Nástroji tohoto procesu jsou vlastní i společné reflexe.
Dialog obnáší respektování našich rozdílů, získávání nových perspektiv, přiznání vlastních chyb ale také přijímání nových opatření. Tohle všechno může vést k partnerství mezi učiteli a žáky. Může navrátit to nejdůležitější do našich pochroumaných rodinných vztahů. V neposlední řadě může opustit všechny hranice představitelých a očekávatelných výsledků. Dialog nám dovoluje dosahovat nepředvídatelných a nesmírně kreativních výstupů. V dialogu konverzujeme s centrem a centrum znázorňuje náš sdílený problém.
Dialog a Diskuse
Takto vypadá zjednodušená mapa konverzací:
Je důležité si uvědomit, že každá konverzace může být vhodná pro jiný účel. Na základě našeho uvážení se rozhodujeme mezi tím, jestli své názory budeme bránit, nebo jestli je raději odložíme a vyslyšíme někoho jiného.
Jestliže se rozhodneme suspendovat, je možné se dostat do reflektivního dialogu, kde se odkrývají nejrůznější stránky probíraného tématu. Dochází zde k hlubšímu pochopení. Je též možné dostat se do generativního dialogu, kde se uvolňuje spoustu kreativní energie a společným tokem vědomí účastníků se rodí nové myšlenky, které jsou klíčem k řešení rozebíraných problémů.
Na druhé straně, pokud se rozhodneme náš názor hájit, můžeme tak počínat bezhlavě a útočně. Nechceme vypadat jako poražení a tak nabíjíme další a další slovní náboje, dokud protivníka nezdoláme. To je hlavní podstatou debat.
Je však možné hájit svůj názor a zároveň analyzovat vhledy ostatních. Tady se dostáváme do dovedné konverzace, která se zakládá na explicitním uvažování. V konečném výsledku účastníci polemizují a ne vždy se dobírají k výsledku.
Není neobvyklé, když konverzace nedrží jeden směr. Velmi často se utvářejí kličky a přechází se z jednoho přístupu do druhého, možná proto, že si dostatečně nenasloucháme, nebo také proto, že to situace jednoduše vyžaduje. Faktem zůstává, že potřebujeme diskuzi i dialog. Diskuzi pro dělání rozhodnutí a dialog pro tvůrčí přístup a nacházení hlubokého porozumění.
Častokrát se však snažíme vyřešit nějaký důležitý problém, jako například rasovou diskriminaci. Vnímáme, že je národ fragmentovaný. Všude kolem sebe vidíme barikády uvnitř lidských divizí i uvnitř nich. Nejsme totiž schopni vidět naše sdílené hodnoty. Místo toho se zaměřujeme na naše rozdíly. Ale když získáme perspektivu - když vidíme celý obrázek hezky z nadhledem, přestáváme tyto hranice vnímat. Stejně tak, jako astronaut z vesmíru nevidí žádné hranice mezi zeměmi.
Zároveň je důležité si uvědomit naší tendenci abstrakce. Chceme všechno zjednodušovat, zveličovat, zkrášlovat podle toho, jak se nám to jeví. Vycházíme u toho ze své paměti - ze všech pozitivních i negativních zkušeností, které nám nevědomě vytváří asociace a přístupy. Odhodlání bránit náš názor může hraničit až s modlářstvím.
Na cestě k vytváření koherentního jednání
Nejdříve je podstatné uvědomit si, že hlavní myšlenkou dialogu je “Wholeness”, neboli Celistvost. Je to pojem, který vyjadřuje propojení nás všech. Celistvost by se dala připodobnit k hologramu. Každý z nás tvoří část obrazu, který je doopravdy rozpoznatelný teprve když “dáme hlavy dohromady”. Doplňujeme se navzájem o zkušenosti, vědomosti, o odlišný přístup. Máme jiné vzpomínky a tak se například postavíme do opozice a vzneseme pochybnost, což může vést k hlubšímu pochopení obou stran. Ovlivňujeme se navzájem a naše jednání zanechává stopu v čase.
Abychom mohli vést dialog, je potřeba držet se čtyř hlavních přístupů: naslouchání, respektování, suspendování a vyjadřování. Tyto přístupy by měli držet na paměti všichni účastníci, aby se zachovalo bezpečné prostředí, zájem o poznání a příležitost k vyjádření. Zároveň to ale není všechno. Myšlení je tacitní znalost a tak se nedá přesně popsat, jak by člověk měl reflektovat. Dá se však říct, že v hlavním zájmu by mělo být poznání, důvěra, otevřenost a pozastavení na zamyšlení.
Naslouchání
Je důležité naslouchat sám sobě i ostatním. Když naslouchám sama sobě, všímám si nejdříve svých reakcí a snažím se být si vědoma svých myšlenek. Vím, že většina z nich vychází ze vzpomínek a tak se jimi nenechám strhnout. Raději chci dosáhnout čerstvé reakce na situaci.
Snažím se držet faktů. Nechci si vytvářet domněnky a zbytečně přecházet do abstrakce. Pokud si něčím nejsem jistá, pak položím otázku, která směřuje do centra. Tady je důležité uvědomit si, že existuje rozdíl mezi tím, co si myslíme a tím, co nás k tomu vede.
Dalším krokem je následování zdroje problému, ať už je to ve mě, nebo v druhých. Znamená to, že místo toho, abych hledala důkazy o pravdivosti svých tvrzení se snažím najít to, co mé tvrzení vyvrací. Díky tomu mám šanci získat jinou perspektivu.
Někdy mám potřebu odporovat. Proto je přínosné uvědomit si způsoby, kterými promítám své názory o lidech na jejich osobnost. Předcházím tím omezování vlastní percepce.
Teprve poté se mohu naučit naslouchat s čistou myslí - v tichu. K tomu je potřeba soustředění, trpělivost a být v okamžiku. Společnými silami se pak snažíme “být advokáty Celku”, mít společné pochopení, naslouchat dilematům a být si vědomi vlastní fragmentace.
Respektování
Když respektujeme ostatní, snažíme se rozšířit porozumění bez toho, abychom někoho nutili. Není nutné, abychom se všemi souhlasili, ale je potřeba abychom nepopírali jejich legitimnost. Je možné vést polarizovanou diskusi v respektující atmosféře.
Docílíme toho tak, že budeme ctít hranice, které nesmíme překročit. Respekt je v tomto smyslu hledání toho, co je na člověku nejlepší a také nahlížení na tuto osobu tak, jako bychom ji nikdy nemohli pochopit. Tato osoba je totiž součástí celku a v určitém smyslu také součástí nás samých.
Proto respektuji sama sebe, ostatní, naše rozdíly i své oponenty. A to z toho důvodu, že jsme nedělitelný celek a navzájem se neustále, oboustranně ovlivňujeme. Navíc, za našimi záměry stojí impulzy, které jsou ve své podstatě vždy čiré, i když mohou být zkreslené a dosahovat důsledků, které nebyly zamýšleny.
Proto se snažíme stát v centru, kde se nachází esence všeho. Je potřeba přijmout zodpovědnost za své činy a vidět důsledky našeho působení a propojenost s celkem. Je potřeba umět odpouštět - sám sobě i ostatním. V neposlední řadě chceme podporovat jedince, kteří se staví do opozice v zájmu kolektivního učení a porozumění.
Suspendování
Jak už jsem psala výše, bezmyšlenkovité bránění svých postojů může mnohdy zabraňovat učení a porozumění. Lidé se svých názorů nechtějí vzdávat, jelikož jejich názory jsou součástí jich samých, byla by to téměř jako zavrhnutí kusu své osobnosti.
Suspendování je skvělý nástroj ke generování kreativní energie, jelikož vytváří určité vnitřní napětí. Smyslem suspendování je uvědomění a pozorování našich myšlenek a pocitů bez nutkání chovat se podle nich.
Jednoduše si uvědomuji, že nejsem vševědoucí a potlačuji v sobě impuls jednat v rámci obhajoby svého přístupu. Místo toho akceptuji svou ignoraci a otevírám se tomu, co ještě neznám. Využívám svých nedostatků pro příležitost k poučení a osobnímu růstu.
Nejdříve si uvědomím, co si mi právě teď děje v hlavě. Můžu to říci nahlas. Klíčem je nenechat se negativně ovlivnit nějakým spouštěčem, který vzbuzuje obranné reakce a znemožňuje učení. Následovně si začnu uvědomovat procesy, které mě k tomuto bodu dostaly. Klíčové je zde prozkoumávat vnitřní ekologii svých myšlenek.
Mohu se ptát na otázky jako: Proč jsem si tak zatraceně jistá? Co mě vede k tomu, že se té myšlenky tak pevně držím? Co by se stalo, kdybych ji nechala plavat? Co bych ztratila? Jak se tato skupina chová jako celek? Jak tato situace ovlivňuje toho nejméně průbojného a nejhlasitějšího člověka?
Vyjadřování
Vyjadřování je nejspíše ta nejtěžší část, jelikož její podstatou je říkat pravdu. Obnáší to víru sám v sebe k překonání tlaků z vnějšího prostředí i z vlastní hlavy. Pomoci nám může princip odvíjení (unfolding), který vyjadřuje, že v dialogu sdílíme nit konverzace a proto je důležité brát odpovědnost za své spojení s tímto velkým spletitým řádem.
Ze všeho nejdříve je nutné objevit odvahu vyjádřit svůj pravdivý postoj a následně se zbavit vlastní cenzury, která vychází ze strachu, že bych mohla někoho zranit, nebo narušit pořádek. Musím si uvědomovat, co se snažím hájit, čeho se nevzdám a co se stane, když to nevydám na povrch.
V dialogu je vývoj nepředvídatelný a tak se musíme připravit na to, že se budeme vyjadřovat spontánně. Zároveň by ale dialog mělo provázet ticho a prostor pro zamyšlení, který nám dá možnost dostat se jádra problému,
Společným úsilím se snažíme zodpovědět otázku: “Co se všichni dohromady snažíme vyjádřit?”
Rozvíjení schopnosti prediktivní intuice
Prediktivní intuici potřebujeme pro předcházení konfliktů, jelikož nám umožňuje předvídat reakce lidí, rozpoznává limitace jedinců a další síly, které operují v těchto situacích.
Kantorův systém čtyř hráčů
Podle Kantora existují čtyři role, které se v konverzaci uplatňují. Prvních z nich je Hybatel, tedy člověk, který posouvá konverzaci dopředu tím, jak klade otázky, nebo vykládá své postoje. Druhý je Oponent, který nabízí odlišnou perspektivu, jelikož nesouhlasí a vybízí tak k zamyšlení. Třetí je Následovač, který souhlasí s postojem někoho jiného a může dodávat vlastní poznatky. Poslední role je Nezúčastněný Divák, který pozoruje celou konverzaci a vyhodnocuje všechny aspekty, takže v sobě sjednocuje názory všech zúčastněných.
Podle Kantora se tyto role můžou volně přesouvat z člověka na člověka a zároveň jeden člověk může zároveň vystupovat ve formě více rolí najednou.
S těmito rolemi se zároveň pojí to, jak je lidi obecně vnímají. Hybatel například může být považován za diktátorskou osobu, Následovač zase může být brán za přehnaně poddajného atd. Proto je důležité držet na paměti, že všechny role jsou důležité a konverzace bude efektivní, když budou všechny role vyváženy. Nikdy bychom neměli umlčet Oponenta, nebo Nezúčastněného Diváka, protože oba dva přinášejí cenné vhledy. Zároveň to s sebou nese poznání o potřebě odpuštění - hledání lidských motivů, které byly zamýšleny, i když jejich chování může vypadat jinak.
Strukturní pasti
Vedle rolí se v konverzaci objevují i jiné síly, které ji ovlivňují. Jsou to různé rámce vlivů, zvyků a podmínek, které lidi nutí jednat podle jistých pravidel. Tyto pasti jsou relativně stabilní, takže je možné je poměrně snadno identifikovat a následně předvídat jak se skupina bude chovat pod vlivem těchto pastí.
Nejběžnější pastí je nejspíše situace, při které lidé chtějí být součástí nějakého systému. A tento systém po lidech vyžaduje, aby se chovali určitým způsobem, zatímco odlišná část toho samého systému po lidech vyžaduje úplný opak. To vede k různým domněnkám, dilematům a dalším problémům.
Tři jazyky a jejich systémové paradigma
Klíčem k rozvázání těchto pastí může být efektivní komunikace. A v komunikaci se setkáváme se třemi hlavními tematickými pilíři. Jedním z nich je Jazyk Pravdy. Tento jazyk si zakládá na faktech. Mluví o tom, jak se věci mají, postupuje analyticky, až vědecky. Nemá příliš prostoru pro kreativitu a je naprosto objektivní. Vyjadřuje zejména smysl věcí a je spojeno se Zavřeným systémem. To je systémové paradigma posvátných hodnot a neměnných tradic, které není radno zpochybňovat.
Druhým jazykem je Jazyk Dobra. Tento jazyk umí oddělovat dobré věci od zlých. Zakládá se hlavně na morálních hodnotách a je poháněn silnou touhou po sounáležitosti. Vyjadřuje zejména moc a iniciativu jednat a pojí se s ním Otevřený systém, pro který je typický důraz na vyjádření (Každý má právo se vyjádřit, ale musí brát odpovědnost za své činy).
Třetím jazykem je Jazyk Krásného. Je to jazyk umění, vnitřního světa, ale také tempa. Vnáší do konverzace osobitost a jedinečnost. Vyjadřuje zejména pocity a je spojený s Náhodným Systémem, což je kantorovo paradigma, které se pojí s improvizací a nepředvídavostí. V těchto systémech lidé nemají daný komunikační řád a prostě nějak proplouvají děním podle toho, v jakém jsou rozpoložení.
Všichni umíme do určité míry tyto jazyky používat, ale většinou jeden z nich převažuje. Znovu platí pravidlo, že souhrou dostaneme vyvážený stav optima, jelikož se jazyky navzájem doplňují o náhledy a přístupy. Na jedné straně stojí holý poznatek, na druhé straně to, jak by to mělo být a na třetí to, jak to cítí jedinec.
Toto jsou důležité poznatky pro prediktivní intuici, jelikož i celé systémy mluví určitou řečí. A pokud chceme někoho oslovit, nejdříve se musíme naučit mluvit řečí, které snadno porozumí.
Aplikování prediktivní intuice
V případě, kdy se snažíme vést dialog je potřeba rozpoznat a lokalizovat zdroje, které způsobují rozpad a brání ve vedení koherentního rozhovoru. Tento rozpad se objevuje, když na povrch vyplývají rozdíly v jazycích zúčastněných, nebo když jejich chování má nežádoucí dopad.
Proto používáme prediktivní intuici, která nám pomáhá mapovat tyto nedostatky a následně je dávat v povědomí, aby se problém odstranil. Zejména poukazujeme na základní struktury paměti a obranné mechanismy vycházející ze situace.
Pomáháme lidem reflektovat na vlastní chování, poukazujeme na dilemata a mluvíme o strategiích vypořádávání se s problémem. Dobrým způsobem jak někomu otevřít oči může být systém zpětné vazby, při kterém se jedinec učí, jak jeho chování přispívá problému, kterému se snaží vyvarovat.
Aby tohle všechno mohlo fungovat je nesmírně důležité, abychom suspendovali naší tendenci obviňovat ostatní a abychom vnímali naší provázanost s celkem. A sám dialog může být prostředkem prediktivní intuice, když reflektujeme na aktuální situaci.
Vytváření zdravého prostoru pro dialog
Když sedíme v kruhu, ve vzduchu je jistá atmosféra, ve které se odráží náš přístup, energie, vzpomínky atd. Je potřeba o ni pečovat s dlouhodobě s ní pracovat. Z toho důvodu vytváříme kontejnery, ve kterém je jasně udáno, co od dialogu očekáváme.
V takovém kontejneru je prioritou autentičnost a čtyři klíčové aspekty, které dohromady vytváří bezpečné prostředí pro sdílení (naslouchání, respektování, suspendování a vyjadřování). v tomto kontejneru máme definovaný Celek - jak působí na nás a jak působíme my na něj. A abychom takový kontejner skutečně udrželi, je potřeba, aby se do jeho tvorby zapojili všichni zúčastnění. Zároveň se kontejner postupem času stává silnějším tím, jak se překonávají osobní rozdíly mezi jedinci. Díky tomu se otevírají nové konverzace, které předtím nemohly vzniknout. A to všechno se děje s intencí hledání pravdy
Pole konverzací
Pokud se snažíme vyvolat dialog, musíme být trpěliví. Nelze jen tak lusknout prsty. Atmosféra musí být tak akorát, všichni musíme usilovat o kontejner. Zároveň musíme projít alespoň dvěma poli konverzací. Celé schéma vypadá takto:
Pole 1:
Uvnitř prvního pole se setkáváme se slušností a nestabilitou. Typicky se projevuje u skupin lidí, které se právě setkaly a jednotlivci mají potřebu udělat dobrý dojem. Proto jsou všichni velmi slušní a vynechávají určité aspekty sami sebe, které nejsou nutné ke sdílení. Taková skupina se jednoduše řídí sociálně přijatými normami, které jsou neosobní a poměrně formální.
Hlavním vzorcem chování je následování pravidel a nevyjadřování toho, co si lidé doopravdy myslí. Převažují zde role Hybatelů a Následovačů, nikdo neoponuje a role Nezúčastněného Diváka taktéž chybí.
Z hlediska vedení je žádoucí zavrhnout status quo a vyzvat ke skupinové změně. Proto je ale také důležité osvětlit své úmysly a akceptovat nepříjemnou situaci, kdy se přesně neví, co bude následovat. Už zde je potřeba vytvořit kontejner a ke každému zúčastněnému přistupovat individuálně.
Bod zvratu nastane, když skupina úspěšně překoná krizi prázdnoty. V tomto bodě zúčastnění musí pochopit, že dialog nelze vynutit, ale musí se sám zrodit. Všichni musí odložit svá očekávání a tendence řídit výsledek našeho snažení, pochopit svou zodpovědnost a objevit to, co všichni musíme společně dělat.
Pole 2:
V tomto poli dochází k narušení kontejneru. Lidé se totiž chopí příležitosti být upřímní a jednat na rovinu, proto je na povrchu vidět naše fragmentace. V tomto stadiu jsou dominantní Hybatelé a Oponenti. Vytváří to napětí na nestabilitu v konverzaci, ale i taková konverzace může být vedena, když se alespoň do jisté míry drží kontejner.
Problémy jsou nyní vidět a je čas na kreativní změnu a odložení starých vzpomínek a postojů. Leader takové konverzace by se měl zde řídit prediktivní intuicí - mapovat struktury a vznášet je v povědomí, informovat o alternativách a o kreativním využití našich rozdílů.
Snažíme se zde zvládnout krizi suspendování, kde lidé cítí bolest a učí se ji překonat a kolektivně reflektovat na svoje chování, aby byl každý z nich schopný uznat, že má určitý názor, ale také vědět, že tento názor nedefinuje jeho osobnost.
Pole 3:
V tomto poli již chápeme váhu reflexe a energie se díky tomu mění. Konverzace se zpomaluje a lidi mají příležitost více přemýšlet. Uplatňuje se zde touha po poznání a široký smysl se začíná postupně rozkládat prostřednictvím konverzace. Nepociťujeme žádnou povinnost odpovědět nebo souhlasit.
Společně se snažíme zdolat krizi fragmentace, při které jedinci pomou pociťovat stres z vyjádření a tak zaobalují své teze do vět, které jim nemohou ublížit, ale také brání porozumění. Lékem je soudržnost celku, který si pomáhá zevnitř.
Leader ve třetím poli musí jít příkladem. Znázorňovat touhu po poznání, kterou chce vidět v ostatních, poslouchat vystupující témata, předvídat omezující faktory a vést ze zákulisí (tak, aby stále byl součástí celku).
Pole 4:
Poslední pole je území generativního dialogu. Je zdaleka nejvzácnější a jeho znakem je povědomí o celku a kolektivní proud myšlení. Díky němu začínají vznikat nové možnosti. Všichni zúčastnění si uvědomují, že sdílí tytéž nedostatky a souzní spolu. Ticho je zde posvátné a čas nemá žádné hranice. Dialog plyne jako voda, čas utíká rychle a účastníci jsou vtaženi do jádra dění.
Leader tady musí ztělesňovat služebníka, který se stará, aby kolektiv dospěl k nejlepšímu možnému východisku. Snaží se vycházet vstříc potřebám jednotlivců a celá skupina poté dělá totéž. Účinné také bývá reflektovat na celý proces a podněcovat k hlubokému a širokému zamyšlení. Klíčové je, aby leader uvolnil sevření a přenechal svou roli někomu jinému. Zúčastnění se v této roli poté začnou střídat.
Kolektivně se snažíme vidět Celek jako primární médium. Snažíme se odkrýt to, co čeká na vyřčení. Něco, co nikdo z nás nedokázal říci sám, ale zároveň je toto téma společné nám všem. Takto vymýšlíme nová řešení našich problémů.
Dialog bez hranic
Umění přemýšlet pospolu je náročná disciplína, která vyžaduje pochopení tří jazyků, které ovlivňuje naše chování, které ovlivňuje prediktivní intuici, která ovlivňuje neviditelnou architekturu našich interakcí.
Existuje možnost, že skupina lidí by mohla, díky pochopení “moře” ve kterém plavou, jeho strukturu od základu změnit. Dialog má potenciál fungovat na sociální, národní a klidně i na mezinárodní úrovni, za předpokladu, že si lidé uchovají svůj subjektivní postoj, ale k problémům budou přistupovat objektivně, zejména když jde o sdílení informací.
Ráda bych tuto esej zakončila mými dvěma oblíbenými citáty:
“An eye for an eye, and we all go blind.”
“You must be the change that you wish to see in the world.”
-Mahatma Gandhi
