Pátá disciplína - Peter M. Senge
Tuto knihu jsem si vybral primárně pro napsání odborné eseje na předmět učící se organizace, ze které budu z velké části čerpat, ale s Tiimiakatemia se mi spojuje natolik, že jsem se o ni rozhodl napsat ještě jednu esej, ve které chci rozebrat disciplíny učící se organizace a jejich využívání v TA.
Principy této knihy se vztahují k pěti disciplínám, o kterých zde autor píše a které jsou nezbytné pro to, aby vznikla správná učící se organizace. Jde o systémové myšlení, osobní mistrovství, mentální modely, společnou vizí a týmové učení.
Systémové myšlení je nejdůležitější disciplína ze všech, jelikož ji potřebujeme k pochopení učící se organizace jako celku. Díky této disciplíně dokážeme propojit i všechny ostatní disciplíny a vnímat je tak jako jeden celek. Autor knihy Peter M. Senge přirovnává systémové myšlení k bouři. Pokud ji vnímáme jako celek, dokážeme ji docela jednoduše pochopit. Pokud však začneme rozebírat všechny její složky na části, nejsme schopni tento jev vůbec pochopit. Záměr systémového myšlení je, že většinu problémů nebo neobvyklých situací jsme zvyklí rozebrat na části a ty analyzovat, ale neumíme tyto situace vnímat jako celek, což nás připravuje o pochopení propojení všech částí problémů. V TA využíváme systémové myšlení především v dialozích, kdy rozebíráme různé problémy. Je pro nás důležité, abychom probíranou tématiku pochopili jako celek.
Druhou popisovanou disciplínou je osobní mistrovství, které funguje na principu celoživotního projasňování a prohlubování osobní vize, soustřeďování zdrojů energie, rozvíjení trpělivosti a objektivního vnímání skutečnosti. Pro funkčnost každého týmu je nejdříve zapotřebí takových jedinců, kteří se dokáží učit na úrovni jednotlivce tak, aby svým jednáním přispěli celé organizaci. Osobní mistrovství by se mělo týkat každého člena TA. Nejdůležitější je náš osobní přístup k učení se a k prohlubování našich znalostí a zkušeností, abychom mohli být kvalitní součástí našeho týmu.
Utváření společné vize slouží k tomu, aby organizace dokázaly spojit lidi dohromady na základě společné identity a smyslu pro společné směřování. Je ale potřeba, aby se jednalo o tzv. skutečnou vizi, kdy lidé podávají vynikající výkony a učí se, protože chtějí. Prvkem a předpokladem skutečného sdílení vize je umění odkývat „obrazy budoucnosti“, což lidi motivuje k tomu, aby tyto obrazy rozebírali co nejvíce do podrobnosti a tím se i dále rozvíjeli. Pokud lidé nesouzní s obsahem vize, nebudou se jím ani řídit. Důležitost společné vize jsem pochopil až v TA po přečtení několika knih na tuto tématiku, kdy jsme společně vytvářeli naši vizi, misi a hodnoty, což se zdál být celkem jednoduchý úkol, ale bylo tomu přesně naopak.
Mentální modely lze vnímat ve smyslu hluboce zakořeněných předpokladů, zobecnění či názorových představ nebo obrazů ovlivňujících to, jak si vykládáme svět a jak v něm jednáme. Východiskem této disciplíny by mělo být obrazné otočení zrcadla dovnitř, odkrývání vlastních vnitřních obrazů světa, jejich vynesení na povrch a jejich podrobení přísnému přezkoumání. Podstatu mentálních modelů si vysvětluji tak, že naši předci od prvních počátků lidské existence udávají řád a pravidla celé společnosti. Pokud je vytvořené pravidlo pro všechny přijatelné, rozhodnou se jím řídit. Překonat mentální modely, které mám již dlouhodobě zakořeněné je pro mě asi jeden z největších problémů, se kterými po změně vzdělávacího systému bojuji. Myslím si, že spousta z nás se řídím tím, co již ztratilo svou efektivitu, ale jelikož to ve své době fungovalo, snaží se to naše společnost uplatňovat i nadále.
Týmové učení z mého pohledu označuji za tu nejzajímavější disciplínu ze všech pěti, jelikož pro mě práce v týmu znamená vždy daleko větší přínos, než když se studiu nebo nějaké problematice věnuji individuálně. Pravděpodobně to bude tím, že je pro mě sociální život a komunikace s lidmi jednou z největších psychických potřeb, které mám. V této disciplíně mám také nejvíce zkušeností ze všech, ať už jde o týmy sportovní, pracovní nebo kolektivy ve vzdělávacích zařízení. Vždy měla práce s týmem stejný výsledek. Cokoliv jsem kdy rozebíral v týmu alespoň čtyř lidí, dokázal jsem pochopit daleko rychleji a hlouběji, než kdybych nad danou věcí přemýšlel jako jednotlivec. V Timiiakatemia je pro nás dialog nejdůležitějším vzdělávacím procesem a jeho důležitost a pravou podstatu jsem nalezl až zde. Každý absolvovaný dialog mě posouvá daleko více, než kdybych nad probíranou problematikou uvažoval sám. V dialogu dostáváme spoustu pohledů na různé věci, a to nám umožňuje nad nimi uvažovat také z jiné stránky. Pro učící se organizace je týmové učení důležité v tom smyslu, že týmy se dokáží učit daleko efektivněji a rychleji než jednotlivci, což posouvá celou společnost daleko rychleji.
Myslím si, že bychom v TA mohli vybudovat jistou podobu učící se organizace a řídit se jejími principy.
Nejdůležitějším poznatkem z knihy pro mělo bylo právě těchto pět disciplín, které ale tvoří menší část knihy. Zbytek knihy pro mě neměl tak velký přínos.
