Esej na knihu
The Art of Happiness
A Handbook for Living
His Holiness the Dalai Lama and Howard C. Cutler, M. D.
Štěstí a snaha štěstí docílit pro mě nikdy nebylo moc atraktivní téma. Vnímala jsem štěstí jako něco, za čím se honíme, ale nikdy toho nedosáhneme. Brala jsem štěstí jako něco na povrchu. Něco, co nemá dostatečnou hloubku a je příliš abstraktním pojmem, který neumíme uchytit. Vždycky jsem se soustředila na to, co se pod tímhle pojmem pro mě osobně skrývá - pocit klidu a vyrovnanosti. Avšak k Budhismu a k Dalajlámově osobě chovám úctu a respekt, a tak mě zajímalo, jak se Dalajláma k téhle problematice vyjadřuje.
Otevírala jsem knížku s jistými předsudky, ale taky zvědavostí. Přišlo mi super, že někdo podnikal rozhovory s Dalajlámou a obsáhl tak jeho pohledy na život v knize, kterou teď držím v ruce. Ráda bych vypíchla tvrzení, které mi přijde zásadní k uvědomění a pochopení Dalajlámova receptu ke štěstí. „Štěstí vychází ze stavu naší mysli. Nezáleží tolik na vnějších okolnostech. Jestli se cítíme šťastni nebo nešťastni vychází z toho, jak vnímáme situaci, ve které se nacházíme.“ Myslím si, že pochopení a zasazení téhle myšlenky hluboko v nás je klíčové.
V prvních pár kapitolách jsem pochopila, jak Dalajláma vnímá, pro mě tak neuchopitelný pojem, štěstí. Všichni chceme být šťastní. Tomu se nedá odporovat. Tím, co podnikáme v našem každodenním životě, tím, co vyhledáváme a čemu se naopak vyhýbáme, směřujeme ke štěstí. Tedy, alespoň se o to snažíme. Z knihy vyplývá, jedna zajímavá věc: Identifikujeme si, jaké naše počínání vede k tomu, že jsme šťastní a jaké počínání vede k tomu, že jsme nešťastní. Tyhle faktory eliminujeme a voila! Štastný život je zde. Zní to velice jednoduše. Ovšem v jednoduchosti je síla a taky krása. A už párkrát se mi potvrdilo, že řešení jednotlivých problémů, mají jednoduchá a elegantní řešení. To ovšem neznamená, že docílit těchto řešení není bolestivé a strastiplné. Protože to prostě je. A jak říká i Dalajláma, změna je dlouhý proces a vyžaduje velkou dávku odhodlání, trpělivosti a training, training, training… (taky vidíte to propojení s TA?) dokud nedojdete tam, kam jste dojít chtěli. Vtipné je to, že osobní rozvoj je celoživotní cesta a pravděpodobně si tedy nikdy neřeknete: „Tak, a teď už jsem přesně takový, jaký být chci a nemusím se dál rozvíjet. Jsem spokojený a šťastný a lepší to být už nemůže.“ Nicméně jednotlivé překážky, které nám brání v tom, být plně šťastni, se dají transformovat. Každý z nás má překážky jiné a v jiné míře mu „překáží“. Dalajláma se na tohle dívá (opět) docela jednoduše.
V celé knize pan Cutler společně s Dalajlámou rozebírá jednotlivá úskalí na naší cestě ke štěstí. Uvědomila jsem si díky tomu, jak jsou některé věci provázány. Vlastně jsem si díky tomu uvědomila, jak jsou všechny věci provázány. Dalajláma podává svoje myšlenky hodně jednoduše a především lidsky. Dají se snadno pochopit a procítit. Od začátku až do konce knihy se vrací k jedné velice důležité podstatě štěstí – soucit a otevřenost. Ať už mluví o sebedůvěře, lepší komunikaci s ostatními, negativních pocitech jako je zloba, strach nebo úzkost, utrpení, tendence žít v extrémech…name it. Soucit nám dává pocit otevřenosti k ostatním a možnost vnímat společné propojení a jednotu. Díky této otevřenosti jsme upřímní a nemáme strach. Nebojíme se toho, co si o nás budou myslet ostatní nebo toho, že nejsme dost dobří. A jsme zpátky u sebedůvěry. Tahle sebedůvěra může být pevná a založená na otevřenosti, na propojení s ostatními a na pokoře. Všechno na sebe navazuje a vzájemně se ovlivňuje. Tohle si uvědomit, může být celkem uklidňující. Teď se ještě dostat ze svých starých návyků a z podvědomých reakcí, které jsme se naučili v průběhu života.
Schopnost dívat se na situace z různých perspektiv. Další věc, kterou Dalajláma několikrát připomínal. Je důležité vnímat taky „bigger picture“ kromě toho našeho malého obrázku. Bez toho je náš život řízený strachem. Například při řešení problémů. Většina z nás se snaží najít jednu příčinu. Když ji nenajdeme, jsme frustrovaní. A i když ji najdeme, je důležité si uvědomit, že jedna jediná událost není příčinou toho, kam jsme se dostali. Je to série událostí a našeho dlouhodobého počínání. Je tedy potřeba vnímat život holistickým pohledem, abychom si mohli dostatečně uvědomit souvislosti a závislosti věcí kolem nás a taky nás samých. To mi připomíná proaktivitu, kterou teď řešíme v našem týmu. Proaktivita, která vychází z naší odpovědnosti a toho, že jsme si vědomi dosahu našeho počínání. Tím vlastně aplikujeme holistický pohled a vnímáme tenhle širší význam, protože vidíme propojení mezi tím, co děláme teď a tím, jak to vytváří naši budoucnost a zároveň, jak to ovlivňuje a působí na lidi a věci kolem nás. Tím se vracím k prvotní myšlence mojí eseje – identifikace toho, co nás dělá šťastnými a co naopak ne a aplikace, případně eliminace těchto činností. Nepřestává mě fascinovat, jak je všechno vzájemně propojené a jednoduché. Škoda jen, že ve věcech většinou hledáme složitosti a motáme se tak v kruhu, ze kterého není moc cesty ven.
Cesta ke štěstí je opravdu knihou o tom, jak tuto cestu najít. Přijde mi docela obdivuhodné nacpat do jedné knihy snad všechny oblasti v našem životě, ve kterých můžeme podniknout změny za účelem štěstí dosáhnout. Snad díky tomu jsem byla schopná vidět, jak se všechno prolíná a díky čemu jsem nabyla dojmu, že osobní rozvoj není změť desítek technik na to, jak být trpělivý a jak se zbavit stresu a strachu a dalších desítek technik na to, jak se naučit být upřímným člověkem a dalších takových na to, jak se donutit vstát ráno z postele. Mohla bych pokračovat dál, ale čím dál víc mám pocit, že knihy o osobním rozvoji, a Cesta ke štěstí v jejich čele, jsou jenom trochu jiné dveře do jedné místnosti. A nebo ty samé dveře?